Přejít k hlavnímu obsahu
Reklama

Marie Claire @Work: Rozhovor s Dianou Rádl Rogerovou

Pavlína Wolfová/5.8.2014
Reklama

Když jsem s ní mluvila, měla jsem pocit, že si dá pauzu a v té pauze něco jen tak mimochodem podnikne. Třeba vyběhne po schodech a skočí z devadesátky na lyžích. Taková je Diana Rádl Rogerová.

Je partnerkou ve společnosti Deloitte a její doménou je poradenství v oblasti nemovitostí. A také je matkou šestiletého syna, manželkou a zřejmě zábavnou sousedkou, protože právě lidé, kteří ji obklopují, kteří bydlí v jejím okolí a s nimiž si dá ráda skleničku, byli častým tématem našeho hovoru. Rozhodně častějším, než byste od vrcholné manažerky světově úspěšného podniku čekali. 

Váš táta byl Kubánec, zažil vůbec váš vzlet do byznysových výšin? 

Tatínek nešťastně zemřel před třemi lety, takže můj start v byznysu i ten vzlet, jak říkáte, zažil. Ale Kubánci tyhle věci neprožívají. Nezajímá je, jestli jsou v zaměstnání úspěšní, nebo neúspěšní. Zajímá je rodina, štěstí, pohoda. Tátu mnohem víc zajímalo, proč už nemám dítě, a pak, proč už nemám druhé.

Takže to nebyl jeho ani váš sen být hvězdou převážně mužského světa?  

Vůbec ne.

Tak jste chtěla jako každá holčička být miss nebo zpěvačkou nebo princeznou?  

Nejsem asi typická ženská. Nikdy jsem neměla princeznovské šaty ani sny, jezdila jsem na kole a házela kameny do vody. Vždycky jsem  byla technicky zaměřená. Tenhle byznys takový je, tak asi proto ho dělám.

Jak to funguje? Padesát na padesát rodina – kariéra?

Možná to zní jako klišé, ale rodina je pro mě zásadní. Kdyby mi cokoli bránilo, abych měla dobrý pocit z toho, že se věnuji rodině, nechám toho. Vím to. Jsem ambiciozní, ale kdybych viděla, že můj syn neprospívá tak, jak by měl, že mou prací trpí, okamžitě přestávám dělat to, co dělám. V tom mám jasno od začátku.

To zní skvěle. Ale přitom jste dnes ve vrcholném managementu velké nadnárodní firmy. Jak jste to dokázala?

Vybrala jsem si toho správného partnera. V tom to je. Dělíme se o všechno. Je skvělý, nikdy nesedí s novinami, nepovaluje se u televize. Někdy veze do školky syna on, někdy já, vyzvedáváme na střídačku, kroužky jsou jeho doménou, já zase vařím. Zvládáme to, i když on má vlastní byznys. A navíc máme skvělé sousedy.

Se sousedy se dá počítat? 

Pro mě je mé okolí důležité. Žijeme spolu v komunitě, která funguje. Když nestíhám, volám, je na ně spolehnutí, a naopak. Jsme přátelé a když je přátelství vybalancované, žije se dobře.

Ale porody, kojení… to nezvládne nikdo jiný než matka. Při vašem postavení  jste běžela z porodního sálu rovnou do kanceláře, ne? 

To je jiná věc. Muži nerodí, to je fakt. Ale víte co? Byla jsem v mnohem větším stresu předtím, než jsem měla syna. Dneska jsem v pohodě. Připadá mi za těch šest let, co mám rodinu, že si to umím doma užívat. Odreaguji se. Dává mi to spousty energie pro to, co musím dělat v práci. Kdybych neměla syna, tak tady makám víc a pravděpodobně zbytečně. Díky rodině jsem mnohem efektivnější, mám srovnané priority a zbytek se nezblázní, zbytek počká. Umím delegovat práci a koncentrovat se na to, co je strašně důležité.

Takže jste reklamou na matku-byznysmenku. 

To si nemyslím. Jen říkám, že rodina je skvělá nabíječka. Ale rozhodně vím, že teď nedělám nic na sto procent. Ani práci. To je snad jasné. Kdybych tu byla šestnáct hodin denně, spousty věcí, které deleguji na jiné, bych si udělala sama a měla třeba pocit, že jsou lepší. Ale já vím, že nic nemusí a ani nemůže fungovat stoprocentně. A i tak to jde. A tam, kde chci, aby to bylo stoprocentní, se snažím jen ještě víc než obvykle. Nikdo nejsme perfektní. Nikdy jsem ani neočekávala, že perfektní budu. Snažím se fi rmě i rodině přinést čím dál víc, ale to neznamená, že jedu na sto procent. Než jsem měla rodinu, jela jsem na sto padesát procent. A – upřímně řečeno – se stejným efektem.

Celý rozhovor najdete v srpnovém vydání Marie Claire

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama